Třeba o tom, jak se lidé hádají. Zjišťuji totiž, že hádky starších lidí jsou často něčím výjimečné, až kouzelné. Obsahují totiž méně nespisovných slov, zato více urputnosti a vášně.
Začalo to, když do autobusu nastoupil zhruba osmdesátiletý černokněžník Gandalf v černém obleku a žlutém slamáku. Měl šedou vázanku, mohutný šedý plnovous a protáhlý silný nos, který očividně ihned detekoval sníženou koncentrací kyslíku ve voze. Sedl si bohužel zcela neprakticky hned za řidiče, kde vzduch necirkuluje, ani když otevřete všechna ta malá okénka.
„Já se tu dusím“, zvolal, sotva dosednul, a mrštně odšoupnul nejbližší okénko, načež paní sedící ve směru vichru málem odlétl šátek z ramenou. Mlčky okno přivřela na polovinu.
„Je tu k zadušení, tady se nedá dýchat,“ prohlásil, jako když recituje báseň, a aby dal najevo, že jeho život není žádný kompromis, znovu okno briskně otevřel. Nadoraz.
Paní Němá barikáda ani nehlesla a poté, co zdolala silný protivítr vanoucí od okénka, rezolutně jej zaklapla a ještě důrazněji si sedla. To už nevydržela vetchá důchodkyně, visící statečně z vysoké sedačky naproti Gandalfovi, a ozvala se:
„Vždyť vidíte, že ostatním ten průvan vadí, přestaňte.“
Pán rázem zapomněl, že se nemůže nadechnout.
„Jak to můžete říct, vždyť tady není žádný vzduch.“ Zvolal dotčeně. A vzápětí ji obvinil: „Vy se tady snažíte člověka udusit!“
„Ne, jen nechceme nastydnout z toho průvanu, který tu děláte,“ odtušila paní.
„Všichni se tu dusí,“ zobecnil to stařík na celý autobus, „tak jakýpak průvan!“ A otevřel znovu okno.
Paní v průvanu se rozhodla nevstupovat do debaty, ale své právo na poklidnou jízdu bez větru ve vlasech si upřít nedala. Okno se znovu zavřelo.
Stařík vzdal bitvu na obou frontách, nechal okno oknem a pustil se do bábrlinky.
„Vy se chováte velice neslušně. Jste opravdu neslušná,“ zaútočil.
„Já a neslušná?“ nedala se. „Já přeci nic nedělám. To vy jste neslušný a otevíráte na lidi okna!“
„Vy ale mluvíte neslušně,“ burácel pán a obličej nad vousy mu brunátněl.
„Nene,“ stařenka stiskla pevně rty a otočila se o devadesát stupňů na protest proti takovému hrubiánství.
„Ano, ano, mluvíte tady neslušně a nenecháte člověka dýchat!“ provokoval ji a vrtěl se přitom na sedačce nadšením, že se konečně něco děje.
„Mně je pane devadesát a já dýchat můžu, tak to je mi záhadou, jak to že vy ne.“ A rozhlédla se po autobusu, aby posbírala souhlasné pohledy všech, kdo roztržku sledovali. Nutno říci, že v tuto chvíli už hádka zaujala dobrou polovinu spolucestujících.
Nato se muž otočil k oknu a pod vousy brblal: „To je hrůza, člověk chce akorát trochu čerstvého vzduchu, a hned se babky proti němu spiknou a nedovolí mu nic.“
Paní velkoryse toto nařčení nekomentovala, a jala se vystupovat, protože mezitím se autobus dokymácel k zastávce.
Vida svou poslední šanci, postarší výtržník se vztyčil a ze zbývajících zásob vzduchu zvolal:
„Vy mě tu omezujete!“
Stařenka se nadechla, vědoma si toho, že na ni zírá celý autobus, a jako poslední trumf hodila přes rameno:
„Tak jezděte taxíkem!“
Vítězoslavně vyplula i s berlemi z autobusu a následovaly ji sympatizující pohledy cestujících a taky ta ofouknutá paní. Vystoupila jsem i já, tak už nevím, jestli si chudák stařík to okno nakonec ještě otevřel...